„Baterky dobíjím i hrou na klavír, ke které jsem také dozrál až později, stejně jako k běhání,” říká náš pravidelný účastník Klánovického půlmaratonu, Miroslav Koštíř.

 

​Miroslav zatím nevynechal ani jeden ročník Klánovického půlmaratonu. S běháním začal až kolem čtyřicítky, když se přestěhoval z Prahy do Šestajovic, a ke svému překvapení zjistil, že mu to jde. A tak od té doby běhá. Ale běhání není ani zdaleka jeho jedinou zálibou, je to člověk mnoha talentů. Posuďte sami ;-)

​

3+: Jak se z lásky k sochám zrodí i ta k běhání?

Miroslav Koštíř: To jsou myslím dvě různé lásky. Nezávislé. Já jsem například podlehnul nejprve běhání a až o několik let později pak sochám.

 

3+: Na co myslíte, když běháte?

MK: Rozhodně neumím „nemyslet na nic“. Většinu svého proběhaného času mi do sluchátek hraje „mentálně náročnější“ mluvené slovo. Když jsem se například dříve učil anglicky, bývala to často britská zpravodajská rádia. Poslední dobou se zase intenzivně věnuji muzice, takže mám ve sluchátkách nejčastěji nějaké audio lekce hudební teorie.

 

3+: Jak se vám do běhání ve volném čase připletl závod?

MK: Na první moje závody mě vždycky někdo „umluvil“, abych zaskočil jako náhradník do teamu. Zkusil jsem si tak všelicos, třeba i Vltava Run, sám se ale do hromadných závodů moc nehrnu, běhám nejraději úplně sám.

​

​

​

​

​

​

​

​

 

 

​
 

 

 

3+: Jste i přesto soutěživý?

MK: Jsem extrémně soutěživý. Touhu vyhrávat „sám nad sebou“ mám vždycky a silnou. Výhra „nad soupeřem“ mě samozřejmě taky potěší, jenom ale tehdy, když je to soupeř „souměřitelný“ - ani o moc slabší, ani o moc silnější. Takového soupeře mám čas od času k dispozici třeba na protější straně šachovnice, při vytrvalostním běhu se mi ale na podobně výkonného běžce podaří narazit jen opravdu výjimečně.

 

3+: Dáváte si na každý rok cíle, co se týče vylepšení běžeckého času?

MK: Už dávno ne. Moje běžecké výkony v jednotlivých sezónách jsou zpravidla až příliš nevyrovnané, abych je mohl meziročně srovnávat. Běžel jsem třeba jednou půlmaraton v roce, kdy jsem si splnil předsevzetí odběhat průměrných 6 km za den (2190 km za 365 dnů), o rok později mě pak ale okolnosti donutily odběhnout stejný závod prakticky úplně bez tréninku (po vynucené několikaměsíční běžecké pauze). A čas jsem pochopitelně nevylepšil … úspěchem pro mě tehdy bylo už jen to, že jsem závod vůbec dokončil.

 

3+: Ze závodů očividně běháte jen Klánovický půlmaraton? Je to srdeční záležitost?

MK: Ano, je to přesně tak. Klánovický půlmaraton je jediný závod, kterého se účastním pravidelně. Vznikl v době, kdy jsem běhal opravdu velmi intenzivně a organizátoři jako by mi tehdy trasu závodu vytyčili doslova „na míru“. Klánovický les, který je mou domácí běhací lokalitou, už jsem měl v té době prozkoumaný „skrz naskrz“ a moje základní trasa se ustálila na prakticky neměnném 12 km okruhu. Když jsem v té době v médiích narazil na anonci o připravovaném prvním ročníku Klánovického půlmaratonu, s překvapením jsem zjistil, že 10 km část závodu je téměř identická s okruhem, na kterém pravidelně běhám svých 12 km. Tomu nešlo odolat. Tak jsem se na první ročník závodu obratem zapsal. A přestože jinak hromadné závody nevyhledávám, Klánovickému půlmaratonu nedokážu odolat žádný rok. Startovné si kupuji zásadně hned v lednu, a když pak přijde říjen (kdy je mimochodem Klánovický les pro běhání absolutně nejkouzelnější), „dojdu“ si z domova na start závodu doslova pěšky, abych si jednou v roce „svůj“ okruh odběhnul „tak trochu jinak“.

 

3+: Dobíjíte baterky i jinak než běháním? Co třeba vaše zahradní galerie?

MK: Baterky dobíjím hlavně hrou na klavír. To je pro mě neskutečný relax. Stejně jako s během, i s klavírem jsem začal až v relativně vysokém věku. Stejně jako běh je to ale pro mě aktivita, které nedokážu odolat. Společného moc nemají, doplňují se ale dokonale. V naší zahradní galerii si ovšem baterky moc dobít nedokážu, spíše naopak. Když jsem si před časem (pro svou náklonnost k sochám) zahradní galerii SOCHÁRIUM vymyslel, nedošlo mi, kolik tun kamene, keramiky, kovu a dřeva budu muset „navzpírat“, aby galerie vypadala k světu. Takže je teď pro mě nějaké to vytrvalostní běhání - oproti manipulaci se sochami - často spíš odpočinková aktivita ;) 

 

3+: Myslíte, že umění a sport mají k sobě blízko?

MK: Obávám se, že blízkost umění a sportu je poněkud akademická otázka, spíše asi pro nějakého filozofa. Já jsem spíše jen racionálně založený technik, na Váš dotaz bych tedy asi nedokázal odpovědět lépe, než takto: „Ano, můj sport a moje umění k sobě opravdu nemají daleko. Můj tréninkový běžecký start i cíl jsou od nejbližší umělecké galerie vzdáleny jenom několik desítek metrů. Start a cíl mého oblíbeného Klánovického půlmaratonu jsou zase od studia, kam pravidelně docházím na hodiny klavíru, vzdáleny jenom pár stovek metrů. Lze tedy uzavřít, že můj sport a moje umění k sobě mají opravdu velmi blízko.“